Záhy poté, co jsem začal písničkařit, mě začalo bavit písničky nahrávat. Pro sebe a
své přátele jsem nahrál tři alba: jedno ve spěchu na koleji v kotelně, v neblahé
předtuše blížícího se konce světa
(Časozor a
jiné muzikoryty, 2012),
druhé v monitorovací místnosti univerzitního studia při asi 10 stupních celsia,
neboť udeřila tuhá severoanglická zima
(I Was
Living in a zevltown, 2013),
a třetí (zatím poslední), u nás doma na půdě, pro změnu v asi čtyřiceti stupních
celsia, neboť udeřilo tuhé české léto
(Janus, 2016). Pozorné
ucho tak na těchto albech uslyší kromě písniček i soundscape těchto zábavných
okolností. Na nahrávání v lepších podmínkách jsem ale tenkrát neměl prostředky.
Moje písničkaření totiž nikdy pořádně neneslo…
Podobně záhy jsem začal ke svým písním vytvářet přílohy z pohyblivých obrázků, na
které (jak jsem měl podobně záhy zjistit), je potřeba ještě více prostředků než
nahrávání samotného audia.
Protože však moje písničkaření nikdy pořádně neneslo, hledal jsem způsoby,
jak této rostoucí vášni dostát se žádnými nebo minimálními náklady.
A tak – jako taková malá znouzectnost – vznikl svébytný vizuální jazyk, kterým jsem
objevoval sílu a křehkost živého performance, často zasazeného do kulis
přikouzlené reality.
V tomto jazyce jsem v rámci malých budgetů, produkčního minimalismu
a pomoci svých skvělých přátel realizoval pěkných pár (a pár pěkných) projektů.
Postupná touha všechny nahrávky a videa zdokonalovat a dokončit každý projekt
alespoň o nepatrný stupínek lepší než ten předchozí mě ale postupně dostala na
neudržitelnou mez. Na realizaci jsem musel šetřit čas a peníze podobně jako si jiní
šetří na dovolenou. Moji přátelé svépomocníci museli často čekat dlouhé měsíce (i
roky!) na to, než uviděli to, na čem spolupracovali. A ani já si nakonec realizační
fázi projektů příliš neužíval, protože jen co padla klapka jsem se namísto vlastního
hudebního prožitku soustředil na to, jestli jsou všechny rekordéry a kamery dost
nabité, jestli nedochází karta nebo gafa a nebo jestli mým svépomocníkům nekručí v
břiše.
A tak jsem začal pátrat po tom, jak to dělat jinak.
V takovéto bryndě jsem se samozřejmě neocitnul zdaleka sám. Neviditelná ruka trhu
pro umělce v podobných situací za ta léta vybudovala mnohá řešení takříkajíc na
klíč. Žádný z modelů mi však z různých důvodů nevyhovoval.
Platformy jako Kickstarter, HitHit a Startovač vyžadují, aby umělci své fanoušky
naháněli masivní kampaní zakončené deadlinem a pokud fanoušky neutyranizují na
určitou mez, penízky je třeba vrátit a projekt se nerealizuje. Pro Vořešáka, který
má mezi posluchači spoustu (ne-li většinu) svých dobrých přátel, které by ze všeho
nejméně rád tyranizoval, a navíc mu už před lety se sociálními sítěmi ujel vlak,
nic moc…
Platformy jako Patreon pak nutí umělce vytvářet obsah pravidelně a budovat si
komunitu, kterou živí nějakým VIP obsahem. Pro Vořešáka, za nímž múzy přichází v
různých intenzitách, ale rozhodně ne pravidelně, a navíc má i jinou práci, která ho
už tak hodně zaneprazdňuje (a taky baví), nic moc…
V případě všech platforem se navíc umělec větším či menším dílem dělí s jejími
provozovateli, často s nějakou monstrózní digitální korporací. Pro Vořešáka, který
už tak písničkařením nevydělá skoro nic (a navíc má z monstrózních digitální
korporací trochu hrůzu), nic moc…
A tak jsem se rozhodl přijít s tímto experimentálním Kloboukem, jehož
prostřednictvím bych chtěl financovat nahrávání dalších desek a hudebních videjí.
Klobouk není a priori nástrojem na monetizaci hudby; spíše způsob jak sdílet náklady
na hudební tvorbu s lidmi, které tato hudba baví.
Čím se Klobouk odlišuje od jiných platforem?
- Žádné skryté poplatky.
Žádné dělení se s
provozovatelem platformy. Sto procent výtěžku jde přímo Vořešákovi na realizaci
projektu. Je to přímočaré jak přímá čára letu mince, co přistane v klobouku
pouličního hráče.
- Žádný spěch, žádný deadline.
Až se penízky
sejdou, tak se sejdou. I kdyby to mělo trvat pár let. Ani pouliční hráč nemůže
přímo ovlivnit, jak rychle se mu klobouk plní (jen snad hrát lépe).
- Žádná kampaň, žádný marketing.
Žádná tyranie
po e-mailech a sociálních sítí. Ani žádné odměny jako magnetky, ponožky a večeře
s umělcem. O to víc času a prostředků bude pak možno věnovat realizaci projektu.
- Žádné osobní údaje pro velké
korporace.
Možnost stát se veřejným podporovatelem projektu a nebo
přispět tak anonymně, jak je dnes možné snad už jen do klobouků pouličních hráčů
(o těchto možnostech ne-/veřejné podpory Vás po Vašem příhozu informuji
emailem).
- Žádné tunely.
Máte možnost se u Vámi
podpořeného projektu seznámit s podrobným plánem realizace, včetně jeho
plánovaného rozpočtu.
- Žádná očekávání.
Považuji to za experiment.
Možná to za pár let v tichosti vzdám. Možná to ode mě obšlehne celá nezávislá
scéna. Kdo ví. Díky, že to se mnou hrajete!
FAQ
- Proč se platby nezpracovávají
automaticky?
Zadarmo nehrabou ani kuřata, natož roboti. Za
automatické zpracovávání plateb je potřeba platit provozovatelům bankovních
služeb, které by však vzhledem k zamýšlenému účelu klobouku (tj. občasné,
nepravidelné příhozy náhodných kolemjdoucích) učinily celý kloboukový projekt
nerentabilní. Údaje o platbách tak započítávám a uveřejňuji sám, jednu po jedné.
Právě proto se třeba ta Vaše může ocitnout na webu až s několikadenním
zpožděním. Moc Vám v tomto ohledu předem děkuji za trpělivost!
- Proč nepoužívám transparentní účet?
Po
pečlivém zvážení jsem se pro své crowdfundingové aktivity rozhodl používat účet
běžný, především proto abych umožnil přispěvatelům zůstat v anonymitě (podstatou
každého transparentního účtu je uveřejnění osobních údajů, na jejichž základě je
možno identifikovat každého plátce). Transparentnost Klobouku se snažím
vynahradit v 1) zveřejnění informace o současném stavu Klobouku; 2) uveřejněním
plánovaného rozpočtu projektu; 3) uveřejněním jmen plátců, kteří s uveřejněním
výslovně souhlasili. Pokud v Klobouku narazíte na nesrovnalosti (např. pokud
nevidíte započítanou Vaši platbu dva týdny po jejím provedení), pak jde o
lidskou chybu a budu moc rád, když mě na ní upozorníte e-mailem.
- Jak to, že příhozy nedaním?
Příhozy do tohoto
klobouku jsou – z právního hlediska – dary. Podle českého právního řádu jsou
dary, jejichž hodnota od jednoho dárce nepřesáhne částku 15 000 Kč za zdaňovací
období, osvobozeny od daně z příjmů.
